Úplné Zatmění

Toto je konec, verše opadaly
ze mne jako listy ze stromů,
a nyní seschlé se na zemi válí,
snad poznání přinesou někomu.
Psát další básně? Odpusťte mi,
však již nemám další síly
na to, procházet života piklemi
a vědět, že všichni se mýlí.

Cožpak by někdo vytrval v snaze,
když ta není co k čemu?
Za hloupost platím pořád draze,
slzy vlévám do vodojemů.
Sražte si sakra pásku z očí
hleďte na tu spoušť a zkázu,
Jen hlupák, když vidí, vpřed nevykročí,
a nevrhne v hloubky se ze srázu.

Blázni, vy snad ani nevidíte,
co za svět jste si stvořili?
Cožpak prázdnotu v hloubi necítíte,
z pudů, jenž si vás zotročili?
Bez endorfinů vůbec nežijete,
žádný pohyb, žádný cíl, žádný sen.
Čekám, kdy už se proberete,
však problém vámi zůstal nespatřen.

Přesto v hloubi duše cítím,
že schyluje se k úsvitu,
již brzy se jako pochodeň vznítím,
a přinesu světlo, jenž není tu,
fénix se do výšin hladce vznese,
zazáří naposled v výšinách,
a celý svět poté ve světle se
rozsvítí vám v všech svých příčinách.

Pozvedněte svoji hlavu vzhůru,
otevřte oči, a zřete zřejmé,
fénix odpornou života můru
jako sokol z výšin sejme.
Vyjděte vstříc jen pár kroků,
nadešel již čas konečných řešení,
na něž jsme čekali tisíce roků,
dnes přišel a s ním úplné zatmění.