Pro nenarozenou

Dnes mraky směrem opačným
než včera šly jdou,
a já píšu báseň srdcem svým,
pro Tebe... Pro nenarozenou...

Konečně vím, kdo celé dny,
nade mnou je a mé kroky střeží,
včera ještě neznámá bylas mi,
dnes zapomenu jen stěží...

Stalo se, v co jsem věřit nechtěla,
představit si nedokázala,
já... Já mám v nebi anděla,
máma přijít ti zakázala...

Proč já jsem na světě...
To tys tu měla být...
Vzdala se dítěte,
nenechala tě narodit...

Já vím to, dnes už vím to,
duše nebi vrácená,
sestřičko... Je mi to líto,
holčičko v mlze ztracená...

Jak by ses asi jmenovala,
znala bys, co mě se líbí?
Byla bys jako já, věčně malá,
jsi ta, co mi tady tak chybí?

Já žiju proto, že tys šanci nedostala
tys měla žít, tys tu byla prvá...
Jsi ta, co za mnou v ty velké dny stála?
Sestřičko... Čas příliš trvá.

Nevrátíš se... Není jak to vzít zpátky...
Přála bych si, abys tu byla.
Ty bys narovnala moje žití vratký,
bývala bych se až po tobě narodila.

Sestro... Můžeš nám to prominout?
Můžeš odpustit, co moje srdce žádá?
Sestro... Moje sestro... Jak se hnout...
Nikdy nebylas a já tě mám ráda.

Ne... Byla jsi... Jen chvilku, ale bylas tu.
Jak dělat, že ne, že skutečnost klame?
Vzbuzuješ ve mně tolik pocitů...
Ač nejsi tu, asi se známe...

Kdybys tehdy dostala darem žití...
Byla dnes bych dítě, ty žena.
Byla bys růže a já polní kvítí,
má starší sestřičko nenarozená...