Černé světlo

Stmívá se, dnes Slunce černým světlem sálá,
teplým jako krev a hebkým, milosrdným,
odnáší tebe, jak mě, jak čeho jsem se bála?
Ne... Jen ve mě září světlem nepochybným...

Vezmi mě, odveď mě, prosím, dej křídla lsti
ty hvězdo bez noci, ty růže bez trnů,
ty tisíce dnů známá, sladká hořkosti, 
co pochodní je v bludišti, jímž jdu.

Nohy těžké, nemohou už nést mě, nejde jít, 
do prachu v moři se snáším, jak mrtvá lastura,
z níž život vyprchal, tak jak mé oči nemohou dál zřít,
vyber mi rakev, v níž si ustelu, vyber mi, prosím, píseň večera...

Život? Co vlastně je to žít? znají to spirály, 
v nichž všechno se točí, mizí, bledne a je pryč,
a ty sis myslela, že snad jsme vyhrály...
A my jsme zamčeny v zářivé cele bez hranic.

Tak jako včera, když tvé rty se hýbaly, než,
někdo přehradu postavil na toku z těhlech úst,
tok slov byl zastaven... Tvé oči neumlčí! Lež, 
a neboj se... Královno z domu múz...

Snad je to napsané tak krutě, zle a směle, 
já rozkvést nesmím, abys mohla žít! 
Já zemřu milosrdnou smrtí, z rukou Spasitele,
černé světlo se mnou... Zas pro tebe smí Slunce zazářit.