Vous avez triste mine

Vous avez triste mine...

To ti říkají mé oči,
když odložíš tu masku,
role ti na chvíli skončí
a ty jsi prostě ty.

A tvoje oči v pobledlé tváři
výmluvné studny s kruhy pod sebou,
jsi hvězda, ale unaveně záříš
je toho hodně, já tě chápu. 

Vous avez triste mine...
 

I když smutek skryješ za úsměv nevinný,
já vím jak to je, jak nadoraz už jedeš,
starosti, problémy... Tyhle a jiný...
Jsi na ně sama, přesto se nehroutíš.

Ach jak statečná jsi ve svém žití,
všechny tvé slzy jsou sluncem vysoušeny 
s rány v srdci zašity zlatou nití,
ty jsi hvězda a nebe miluje tě...

Vous avez triste mine...

Tiše oči řeknou přec – Už nemohu dál...
A zároveň hned dodají – Já nedám se porazit...
Neměj strach... Co vítr byl by, kdyby neodvál
trápení takové královny noci?

Po každé chvíli, kdy přestaneš už hrát
a průchod dáš obavám i starostem,
jsi tím mi milejší než dříve tisíckrát,
a pak ti šeptám, bude zase líp.

Vous avez triste mine,
tu as l'étoille...

Tak musí být.