Vítr

Na kopci, nad horami stínů
jako smrt pokojná, již minu,
pláču zase, na konci své cesty,
že našla jsem střep, v kapsičce vesty.

Hladkou a ostrou, čistou má hranu
co lidi převádí na druhou stranu,
roztrhl kůži mi, srdce však víc
kde jsi ty a kde já? Nezbylo nic.

Vznášíš se kolem mě, ty bílá medúzko
čím jsi mi blíže, tím větší úzkost,
dřív byla tu radost, u sta hromů,
Snad ještě včera... Dávno už je tomu.

Čekám, až zvedne se vítr velký,
zatím mě ovíjíš tisíce chapadélky
jako síť, jako Křižákova pavučinka
a slovo Přátelství... Ve vzpomínkách.

Bylo to tak, už to ti řeklo tisíc slz.
Teď jsem tak živá, jak trávy uschlý trs.
Vzbuzena, když neměl končit sen.
Pro tebe milá má... Pro tebe jen.

Větře... Kde se touláš, volám tě...
Vyplatím medúzko, tebe ve zlatě.
Odvane tě pryč, jak zrnko prachu,
zbaví mě citů, zbaví mě strachu.

Vezme mi srdce, vytrhne z kořenů,
není však pozdě, zase to doženu...
Do kapsy vrátím od krve sklo,
cítit je bolest, snad ne i zlo...

Kde jsi ty, má milá, rozmilá?
Proto vítr tě vem, už jsi se dávno ztratila...