To cizí ticho

Ocelový déšť
bubnuje o pancíř
potažený krví.
Jeho, tvou
i mojí...
A já nic necítím.

Slyšíme kroky,
nadávky, smích!
To tiché:
Svak. Svak.
A pak jen křik.
I přesto nic necítím.

A dusot kanad
slábne a mizí.
Zůstává ticho,
řvoucí,
tak cizí.
Plné vzdechů
umírajících nadějí.

A já toužím cítit.
...

Ocelový déšť
již zní jen z dálky.
A krvavé slzy
roní jen ta hvězda
šesticípá,
vyřezaná na těle
muži s pohledy
z modré ocele
a srdci z olova
z německých továren.