La depression

Je pozdě večer, náš den končí,
pod trochu slanými přívaly deště...

Jdi si lehnout, má milá jdi,
smím přát si, ať je ráno ještě...?

Jdi si lehnout, zavři oči a nech
si něco hezkého zdát...

A hlavně pro mě neplakej,
už nešlo víc udělat...

Někdy se zdá, že spousta práce
byla vlastně zbytečná...

Nebyla... Nikdy ne...
Dalas mi světlo, než přišla konečná...!

Bojím se tvých očí,
až mi řekneš, že mi přeješ štěstí...

Bude v nich důvěra,
v má nerozřezaná zápěstí...

Budeš moc zklamaná,
až se dozvíš, že já už jsem... Pryč.

Neplakej, přinuť se usmát se,
věř mi, aspoň jednou, směj se a nekřič...

A pak zavři oči, ať to odplyne,
dovol mi jít... Vzpomínku si nech...

Já si vezmu bílé šaty, ustelu si tam,
kde není lidí, kde je jen měkký mech.

Nic mi nevyčítej, já jinak nemohla...
A sobě už vůbec ne.

Vždyť nebýt tebe nedožila
bych večera se mého dne...

Ne každej má tu být
dlouho a dlouho, desítky let...

Zašeptám ti brzy sbohem...
Ručku mi podej, štěstí mi popřej...

Naposled ještě, naposled.