Výkřik

Poryv větru, snad
nebo jenom zdání
Prázdnotu a hlad
cítit do skonání

Ale přece? nebo se mé uši mýlí?
snad není to jen hlas v mojí hlavě
Ten zvuk se stále blíží a sílí
zprvu tiše, avšak naléhavě

Proč mne všichni lidé míjí
procházejí kolem slepě a hluše
Jako když se had ve mně svíjí
neslyší výkřiky mé duše

Nesnesu ten zvuk, sama ne
to není jen nářek, žádné vzdechy
Proč jen ten křik neustane
v časech určených pro nádechy

Rozhostilo se ticho, náhle
ještě hrozivější než dosavadní křik
Srdce rozdrcené, vyprahlé
jak rozdupal by je vojáků šik