Umělec ve mně

Zabili ve mně nedávno umělce,
jak a čím, to se mi říká těžce.
Možná za to může láskou naplněný svět,
obklopující mě jak louka posetá tisícem hvězd.

Možná mi zas utekla daleko Múza,
protože z lásky jí běhá na záda hrůza.
Má za sebou blouznivé cesty a fragmenty života,
únavou utekla, řekla si: „Mnoho trápení, vypadnu do světa.“

Tak našla sochaře, co dává srdce skulpturám
na věčnost, jakou má starověká kultura.
A třeba mi jí sochař schoval do smetany,
co je do kávy, kterou si dávám k snídani.

Nebo mi jí ukradl nadějný malíř,
který za svůj obraz zatím nedostal halíř.
Ale dal jí prostě jen nové jméno,
jaké dá obrazu při pohledu na plátno.

Lámu-li srdce básníkovo, když píšu tyto slabá slova,
omlouvám se, však nemám zapotřebí znova
stát beze slov na sebevražedném mostě,
že zabiju ve mně zase toho rádoby umělce.

***

Omlouvám se, že moje verše jsou jenom amatérská slova,
která vyletí při bolestivých nocích plných trápení a že nemohou být lepší, aby je druzí chtěli číst.