Kde je jen můj ráj

Pevně v rukou svírám dýku tajemnou,
teď usínám nad vteřinou jedinou...
Ostře dýky mě do srdce bodá,
však já slyším pouze tvoje slova.

Slova,která budou pro mne záhadou,
už se procházím nad rozkvetlou zahradou...
Jen si přeju být tou květinou,
která srdce nemá a duše ji neboli kéž bys mi
tak rozuměl...

Dýku v ruce mám
celá se přitom chvěju...
Naposled se podívám na ten svět,
který opustím co neviďet.

Pak zavřu oči a dýku bodnu,
na kolena přitom padnu...
Bolest je velká, a však já to překonám vždyť,
už brzy bude konec můj...
Světlo zhasíná a já už odchazim.