vězení

Zavřený samotný na otázce ducha
pokoušíš se ustát ty nekonečná muka
možná se zdá býti to lepší
ale ty to víš že nic se nezlepší
každé ráno vstávat z pociten viny
a modlit se že to nejsi ty že to byl někdo jiný
v tvé hlavě tisíce otázek co neznají světlo
co je pravda a co lež? už se ti to spletlo
zase dohromady dáváš otázky víry a času
nebojíš se až budeš viset na provazu
teda spíše možná křeslo ti drží místo
nemáš ho jisté avšak jdeš tam najisto
vymlouváš se na boha a na úmysly soudu
protahuješ se a čekáš na vlny elektrického proudu
nezbytná chvilka promyšlení o útěku a strachu
víš že tíha je to velká nesmíš podlehnout tlaku
modlíš se naposled u svého známého světla
v uších cítíš stále ta slova co do očí ti vmetla
" nemohu ti věřit když jsem viděla tu pásku"
proč tu chodila? když ani naposled nemůžeš mít tu lásku
zavři oči pomalu se usaď, projížděj jsi vzpomínku
z hluboka se nadechni a čekej než zbaví tě toho plamínku