Strach

Kde je? Proč tu není?
Zjistím-li to, co se změní?!
Kam šla, kam zmizela –
-jednoduše- šla tam, kam neměla.

Její jméno Viktorie,
jen to slyším, krev mi v žíle
zčerná, ztuhne v rychlosti,
už nenacházím radosti.

Strach je kolem, strach, to strach,
boří mě, ničí mě, všude jen prach.
Celý svět je jedno velké nic,
když víš, že láska znamená víc.

Kde je? Proč tu není?
Bojím se –ani nevíte jak- o ni.
Nechce se mi žíti dále,
strach a úzkost jsou tu stále.

K čemu peníze, k čemu moc?!
Nikdo neslyší ani volání o pomoc.
Když však něco zaslechne,
zvědavý, otočí se, slůvka nehlesne.

I přes radost člověčí
podívá se strach do očí.
Byl jsem šťastný, pustil ji ven,
unesli ji, kde je náš sen?!

Ty ses nebála, já se bál,
můj miláčku, co bude dál?!
Ty – nádherná, úžasná, něžná,
pro chlapce jsi byla jak ta kněžna.

Plížím se ve tmě městem – sám a sám
a jen s bolavým srdcem volám:
„Viktorko moje, Viktorie!“
Příliš pozdě – kostelní zvon bije.

BIM-BAM zvoní zvonec,
jejího života znamená konec.
Mám strach, co bez ní dál,
jedno je jisté, já jsem to vzdal.

Smrt – to jest vysvobození mé,
již dále mne nikdo a nic nezklame.
Každý bude vědět, to je ONA a ON,
jimž 1. května odzvonil zvon.