Déšť nářků a žalů

Jsem síto, jež přesívá déšť nářků a žalů
a jeho studené kapky bičují mé tělo
dopadajíce na tvrdost mých unavených svalů,
tělo znavené, jež silnou duši míti chtělo.

Těžký smutek mě tíží na mých ramenou,
nutí mě lehnout... a po zemi se plazit k mé rakvi.
Z jeho zarudlých očí, září plamennou,
rozžhavená jiskra deprese věčné se zaskví.

Neustálé teskné deště mě trestají,
kdo shazuje je na mně z duší Raněných?
To černí koně vyběhnou ze stájí
a ten smutek, ten smutek je právě v nich.

Nikdy se nedočkám oblohy bez mraků,
slunečního jasu a bílého hvězd svitu...
Snad jen pár černých a špinavých zázraků
a vždycky se najdu v dešti nářků a žalů krytu.