Mé malé růži, Verče...

Někdy se může zdát,
že už jsem zapomněla, 
Kdo jsi, kde mám tě,
zmizela léta celá?

Je to jen zdání,
iluze, hloupý klam,
jak bych ti mohla zmizet,
proč schovat se, a kam...

Vždyť žádný důvod není,
proč bych to dělala,
proč bych svou malou růži,
v zimě a mrazu nechala?

Já vím, že zmizelo už dětství,
sami se starat musíme o sebe,
tak možná nepíšu, odpusť mi to,
i tak ale jsem tu pro tebe...

Nechci tě ztratit,
myslela jsem, že víš to,
a tobě zatím, že čas chybí mi,
bylo asi líto...

Tak to jsem nechtěla,
stát se vzpomínkou spící,
přece i když mlčím,
jsem tvojí společnicí...

A mám tě ráda,
jsi kousek duše mé,
to víš, že zajímáš mě,
mé poupě přesmutné...

Myslela jsem na tebe,
každou chvíli, dá se říct,

to jenom o tom nevíš, 

tak pochybuješ stále víc...

Nemůžu říct ti, co máš dělat,
co cítit, koho dál v srdci mít,
takto mám to já, to musíš vědět,
můžeš a nemusíš to ctít...