Žal bez názvu...

Polykám perly jež mění se v slzy,
a krvavý úsvit prostoupí tmou,
padnu k zemi mrtva již brzy,
to jest daň za lásku mou.

Srdce se rozpadá, zbývá jen žal,
Přesto však zmateně po lásce toužím,
Perly se hromadí, zkouším jít dál,
Jako sup nad kořistí kroužím.

Čas někdy neúprosně letí,
Jindy se táhne jako sto tisíc let,
Z mé lásky zbyl jen prach a smetí,
A ze srdce stává se krvavý květ.

V očích mých v těch prázdných kruzích,
Zrcadlí se žal a hněv,
Duše se zmítá v dávných dluzích,
Andělé mi pějí žalozpěv.

Bojím se úsvitu jako upír zkažený,
Jež smáčí rty v krvi panny čisté,
Skládám svá křídla jsem anděl raněný,
V nebi mě nechtějí, peklo mám jisté.

Proč andělův nářek slyším jen já,
A vidím slzy, jež deštěm se staly?
Toužím vidět ho se zase smát,
A nebloudit v pekle, ale v ráji…