Ditušce

Ty a já jsme věděly,

že nebudeš už dlouho žít,

řekla jsi mi holčičko,

že se chystáš odejít.

Nechtěla jsem tomu věřit,

doufala, že se mýlím,

loučily jsme se však naposled

a ty jinde jsi už chvíli.

Včera jsi odešla na onen svět,

tady tě nespatříme více,

naplnil se už pro tebe čas

a pohasla tvá svíce...

Už žádné bolesti,

tam na věčných lovištích,

běháš si po loukách,

tam zní andělů smích...

To víš, lidi jsme podivní,

věří se v dobré nám snáz,

moje srdce však přečíst umělo

v očích tvých kalných poslední vzkaz...

Říkala jsi, že musíš jít,

něco o síle, které se nevzpouzí,

že jen lidé mají ze smrti strach

v tvé duši čisté klid probouzí...

Četla jsem tam o lásce,

kterou všichni jsme ti dali,

o míčcích tvých co jsi milovala,

o řeči tajemné, jíž mluví i skály...

S anděly odešla jsi,

hned svíčku šla jsem zapálit..

Oslav s těmi co na tebe čekali

svátek, co dnes bys měla mít...

Mnoho přátel s řad zvířat

už tam na té straně mám,

nikdy nezmizí mi úplně,

byť patří dnes jen vzpomínkám.

Teď jsi tam s nimi taky,

nemůžeme než vzpomenout si...

Ale tobě je líp tam, než tady,

a to je důležitější, než to, že už tu nejsi...

 Nikdy na tebe nezapomeneme.