Nikdo nezabrání.

Snad uschly slzy rychlou chůzí,
když snaží se marně utéct pryč,
i hloupé věci teď ji mrzí,
a nechce dál už cítit nic...

„Sníh z nebe jen padá,
měla jsem vás ráda.
Už do srdce smutek sahá,
řekni byla jsem ti drahá?“

Bělostný sníh se snáší z nebe,
příteli nestůj vždyť hledá tebe!
Snad nemá nikoho a nic,
pro tebe nechce žít už víc.

„Měla jsem přátele,
tvářili se vesele….
Odešli když jsem plamenem vzplála,
proč??? Vždyť já vás milovala!“

Přec teče z očí slzička,
barví se černou tuží,
tak bolestná a maličká,
smáčí tu bělostnou kůži.

„Tak jen smějte se, lhostejně,
už nelze vrátit se stejně.
Smějte se hloupostem, tomu, že sněží, 

zraněné srdce vám už nikdy neuvěří.“

Doběhla snad?
či hledá zápletku?
Proč zůstala stát?
proč v ruce svírá… žiletku?

 
„Loučím se,ani neříkejte sbohem,
nevzpomenete si nad mým hrobem. 

Dík vám mám srdce zlomený,
můj život byl by dál bez ceny.“

Krásný, ale ostrý kov,
sníh se rudou krví zbarví,
netřeba víc už k tomu slov,
příčinou smrti jste třeba i vy..!