Pro Tebe jsem prašivá

Prostě mám pocit vedle tebe,

Že slunce už nesvítí, ale jen zebe,

Že duha zešedla a nic se nedaří,

Pohasl navěky úsměv můj na tváři.

Vždy když se odtáhneš jako bych mor měla,

Tak mi moc ublížíš a to se nedělá,

Tváříš se zle, zhnuseně, co si to dovoluji,

Děkuju – dnes díky tobě nic růžově si nemaluji.

Jestliže jsem kráva s morem,

Tak běž rychle za doktorem,

Vezme si jen pušku a přikluše,

Oddělí konečně mé tělo od duše.

Tělo je prašivé, či ty ho vidíš tak,

Snad by ti tohle spravilo potom zrak…

Jak můžeš mít ráda mě tak, jak říkáš,

Když po mém objetí div se savem nepostříkáš?

Protože se změnit to vůbec ale nesnažíš,

Uvědom si alespoň, jak tím všechno znevážíš.

Mě to potom strašně mrzí,

Srdce mě bolí a tečou i slzy.

Za to, že ráda kdy jsem začla tebe mít

Nebo za co má mě tohle trestat, ponížit?

Jistě, že poníží mě, když odporná ti jsem,

A já chci přitom od tebe jen to bytí přítelem…

Chci moc? Je to tak troufalé,

Že musíš trýznit srdce zoufalé?

Tak strašně zlý tvůj pohled byl,

Že mě probodl a odmrštil!

Jsem zraněná a dle tebe patří mi to,

Troufalost přiblížit se má mi býti líto.

Mě ale trápí jak ty se chováš, ne já,

Protože to ty se tváříš, že jsem prašivá.

Víš, jak to bolí? Ani hnout se nemohu,

Se srdcem z olova, nohama z tvarohu…

Já chci jen to, co je od přátel správné,

Proto lidi se přátelí od doby pradávné...

Vždyť plačícího kamaráda ani nelze minout,

A ty než bys mě objala mě necháš uhynout.

V životě nikdy tě už neopustím,

Tím spíš, že jsi zranitelná a to já vím.

Ráda tě mám víc, než koho jiného,

Ale fér není, kdo přítele obejde, mine ho,

Namísto objetí, útěchy a však ty víš,

Moc mě mrzí, že na tohle vůbec neslyšíš.