Otílie

A tak tvá mysl poletuje nahá a těžká,
otupena neustále se opakujícími tóny
hudby měst.
Nesnažila ses procitnout z barev a pachů,
ale nakonec jsi na hranici věčného schizma
z roztrhaných rodinných fotek
prozřela zkažená a zlomená,
nekonečnou a tichou tmou apeironu
v temných očích náčelníkovy dřevěné masky,
a i já tam jsem,
pojídajíc drobky tvého šílenství,
ve skleněné veslici hledám tvou brož,
ten kýč poskvrněný slzami nostalgie a nevědomosti,
na vodách černých a hlubokých,
dokud ji nenaleznu, ze sna nevylovím,
to tvá láska něžná byla šperkem tak ryzím a nádherným,
možná proto je navěky pryč.