Devatenáct ztracených v čaji

Pustit uzdu fantazii
V čajovém lístku složené poezii
Laciné a snadné jak
Vynucené, na nátlak.

Tak zase jen v té němé samotě
Společností je konvice, sedící nehnutě
A uvnitř „střelný prach“
Budící ve mně můj největší strach.

Čaj už se louhuje
A jeho moc ve mně vzbuzuje
Stálý svit plný únavy
Spletenci zklamané uměním.

Jestli ne teď, tak možná nikdy
Další přání od lidí,
Co už jsou cizí.

A kéž by si vzpomněli...
Všechno nej k narozkám,
Theory.