Psí slzy

Když padne noc chladná a tmavá, 
když deštivo je, 
schoulím se do mokrého bahna, 
a vzpomínam na své mladí, 
kdy mi bylo líto, že čas tak pádí. 

Když spatřil jsem světlo světa, 
byl jsem udivený, 
teď ovšem, za ta léta, 
stále více a více lidí mě ujistí, 
že lepší by bylo, 
kdybych jako štěňátko, 
svět nikdy nespatřilo. 

Krásné byly ty dva roky, 
kdy jsem se měl dobře, 
však stačily dva skoky, 
a skončil jsem u zlolidí v bílém plášti. 
Zkoušeli snad,jak hodně mě to bude bolet? 
Mysleli snad, že vydržím utrpení sto let? 

Čtyři roky utrpení pomalu ubíhaly, 
čekal jsem na smrt, 
však stalo se, s čím zlolidé nepočítali. 
Do místnosti vběhli lidé v černém 
a uchopili mě pod břichem. 
Padaly nějaké výkřiky, pak strašlivá rána, 
ulekl jsem se a zakňučel, 
jak přál jsem si mít hodného pána. 

Jeli jsme pryč železnou krabicí, 
na chvíli jsem se cítil, 
jako bych se zase toulal ulicí, 
jako bych byl..šťastný. 
Však můj omyl velký byl, 
brzy jsem poznal, 
že jen z bláta do louže jsem se dostal. 

Na řetěz mě uvázali, 
poznal jsem bití mohutným klackem, 
další lidé, co si přáli, 
abych trpěl a abych..kňučel. 

Jak léta ubíhala, 
jen v bahně jsem nepřítomně, ustrašeně ležel, 
jen poslední věc v životě mi zbyla; 
vzpomínky štěněčí, copak utrpení je můj úděl? 

Za temných nocích, jako je tato, sním, 
že někde v celičkém světě, 
je někdo, kdo má tu moc, důvěru v lidi mi vrátit, 
kdo v sobě lásku má 
a kdo jí hojně rozdává. 

Poslední, co ze života mi zbylo, 
jsou vzpomínky a můj sen jediný, 
že jednou, jedinkrát, na chvíli, 
poznám, co to je, 
když mě někdo, starostlivě, dá..pod peřiny.