O sněhové vločce

Dívám se na tebe, kvítku bílý,

Zatanči prosím, pro mě, jen chvíli...

 

Vítr tě unáší, krásko spící,

Ve světle lampy tam na ulici…

 

Až na zem dopadneš, někdo tě rozdrtí,

Nemůžeš vyhrát svůj závod se smrtí…

 

Jsi příliš křehká, to nikdy neschováš,

Jsi první letošní vločka sněhová.

 

Smečka vlků dnes v noční tmě zavyje,

Zpívá ti měsíc své tajemné árie...

 

Do dlaní vzít tě, tak krásu tvou zničím,

Tanči si ve větru, potichu křičím…

 

Bojuješ s osudem, snad nechceš padnout,

Jak bys to mohla, ach jak jenom, zvládnout…

 

Nevíš, co je za den, za rok, za měsíc,

Ty se jenom vznášíš, jsi sen a nic víc…

 

Je čas vánoční, venku děti si hrají,

A z tvého tance se dech malým tají…

 

Napřáhla holčička, malá, tak dvouletá,

Ručičky k tobě, že vítá tě do světa...

 

Utichla hudba, jako bych slyšela tvůj vzlyk,

Nemůžeš říct to, že nestojíš o dotyk…

 

Teď odněkud z dálky je slyšet rolničku…

„Maminko, našla jsem malinkou hvězdičku!

Podívej, jak krásně se na světle blýská,

Určitě se jí po nebíčku stýská!“

 

Zvolna jen padáš, jsi k tomu určená…

Chviličku pobýt a potom být zničena.

 

Horká je kůže dětských dlaní,

Sní malá o tom, že tě zachrání…

 

Měla tě ráda, moc ses jí líbila,

Chtěla tě pohladit a tím tě zabila…