Noc se strachem

Dívám se dívám, na noční oblohu,

tiše jen stojím tu, čas by byl spát,

jenže to nejde, jen já vím, proč nemohu,

myšlenky snům ještě dnes večer odevzdat...

 

Přemýšlím o žití, o tom, co je tu,

srdce nějak moc tluče, bojí se - bojím se,

nemůžu mluvit, komu říct to, snad světu?

Že jsem jak květina na okenní římse...

 

Kdybych zavřela oči, o tom strachu by se mi zdálo,

bojím se, už vím, že dobrý věci rychle plynou,

že někde číhá mrak by zakryl mi sluníčko... Koho by to zajímalo?

Já vím, že teď je teď... Tak dej mi píseň jinou...

 

Bojím se, že zas mi život vezme štěstí, co teď mám,

na misku mých vah opět přihodí kamínky,

proto bránit se nemohu svým smutným myšlenkám,

bolí mě, že by zbýt mohly jen vzpomínky.

 

Jak nebýt smutná, nemyslet na to, jde to snad jinak?

Znám to už, tisíckrát muselo přijít to loučení...

Něco získat, pak ztratit, i teď to bude tak,

strach nosí slzy a na srdci tlačí, že něco je a pak není.

 

Bojím se jít spát, aby se nestalo to, co stát se musí...

Abych se zítra nevzbudila s tím, že mé sny spálil mráz...

Doufám, že malou naději mou ten smutek neudusí,

jednou totiž musím usnout... A probudit se zas.