Sbohem, Genusku

Sbohem, to slovo...
Kéž říct se nemusí...
Však náleží Tobě,

můj drahý Genusi...

Sbohem a měj se,

tam na pastvě zelené,

mnozí zapomenou

já na Tebe už nikdy ne.

Sbohem mladý hnědoušku,

kterého jsem kdysi znala,

první moje koňská lásko,

teď abych Ti zamávala...

Sbohem, tak už nespatřím Tě,

naposledy ještě...
Můžu jen Ti šeptat tiše,

vzkaz do kapek deště...

Sbohem, byl jsi milovaný,

cestu mou jsi pozměnil,

sporťáčku, snad vyhrával jsi,

teď už přišel velký cíl...

Sbohem je to poslední

co ještě Ti kdo může dát...

Už jsi pryč, už nejsi s námi,

a přec jsi – a napořád...

Sbohem, Ty můj, spi sladce,

vzpomínku věčnou slíbit Ti mohu,

sbohem můj Genusku, dostal jsi křídla

a vzlétl najednou ke svému Bohu.

Sbohem... To slovo bolest nosí,

protože chybět už nikdy nepřestaneš...

Dokud se nesejdem zase spolu,

dokud neumřu, nebo Ty nepovstaneš.

Ať si život dál plyne a utíká rychle,

ať pomíjí každý den můj malý svět,

nikdy se nevrátíš, jsi tam, kde líp už je,

část mého srdce Ti vždy bude náležet.

Sbohem.