Znepřátelená

Stalo se už tolik věcí,

co neměly se nikdy stát,

tisíckrát už učily mne

nedat se a znovu vstát.

Kdysi, když jsem přísahala,

umřít spíš, než ublížit,

to jsem ještě netušila

s čím vším budu muset žít.

A teď snad ti ubližuju,

chladností a odstupem

prozřela jsem, srdci došlo,

co bylo dřív, co teď jsem.

Měla jsi mě poslouchat

vždyť klečela jsem přece

prosila o tvé přátelství

nechtěla znát, že mě nechceš.

Jiné získat sis prý chtěla

tvářila se tak skromně

možná, že jsi tady byla

jenomže nikdy ne pro mě.

Nechtěla jsem zas tak moc

cokoliv pro tebe, to byla já,

nakonec vždycky jsem plakala

v koutě někde zas odstrčená...

Kolik trápení a nocí bezesných,

ty asi nevíš, jak bolí zklamaní,

byla jsem jediná kdo měl tě rád

a přec zneužitá jen panenka na hraní.

Div se... Div se teď, že už nechci

nikdy slyšet víc, že jsem bezcenná,

že už nechci klečet a nechci brečet

a cítit se k ničemu, ztracená...

Já jsem ta, která ležela

a ty kopla sis bezpočtukrát

jsem ta, která vstala a která už

nebude s tebou tuhle hru hrát.

Jestli mě máš, jak říkáš, ráda,

snad ti odpustím to, co se nedá.

Jen proto, že jsem ta jediná osoba

co ještě řešení pro tebe hledá.

Pochop, co stalo se, jak srdce krvácí,

přijmi svou vinu, ten zloby zlý květ,

ty musíš promluvit, riskovat kvůli mně,

ty musíš přátelství přivolat zpět.

A jestli nechceš, jestli já můžu za všechno

tak potom za nic ti stále nestojím.

Dej mi to najevo, půjdu a odejdu,

vážně – já bez tebe být se už nebojím.