Mandy

Pláču dnes, pláču,

tak jako mraky,

když touží marně po létě.

 

Pláču si tiše,

nestírám slzy,

pro každou Mandy na světě.

 

Z maminky strakaté

přišlo na svět

tam na statku kdesi v Kuníně...

 

Malé telátko,

holčička líbezná,

jiné oči to neumí, hledět tak nevinně.

 

Pláču tu pro ni,

za pomazlení,

protože vím, co ji čeká.

 

Jen chodit s outěžkem,

rodit a nechovat,

pro lidskou hloupost, spotřebu mléka...

 

Svou mámu nezná,

sotva ji zahlédla,

když z bříška vykoukla na tento svět...

 

Své děti nepozná,

v bolestech porodí,

vezmou je, odvedou, nevrátí zpět...

 

Bude znát jenom stáj.

..stát-ležet-dojit-jíst...

A nikdy nepozná zelenou trávu...

 

Proč jsme tak bezcitný,

pyšný a krutý druh,

kde bereme jistotu, že vůbec jsme v právu?

 

Ach Mandy, Mandy...!

Je mi to líto...

Malé tak miloučké, dojemné děťátko.

 

Jiná mimina piplají,

štěňata, hříbata...

Ale Ty? Ty jsi „jen“ mléčné telátko...

 

Nechci být člověkem,

co takhle chová se,

soucit a láska, proč tady není?

 

Pro mnohé kus masa,

továrna na mléko,

co ani pomalu nepozná pohlazení...

 

Stála jsi, volala,

tak jsem šla blíže

a mokrou pusu na tvář dostala od Tebe...

 

Až vrátím se,

už nikdy Tě nenajdu,

sněhová hvězdičko, co vůbec nezebe...

 

Jsem podivná duše,

co má zvířata radši...

Já stihla se do Tebe zamilovat...

 

Za pár minut, pár pohledů,

kéž bych tak mohla Tě

odvést si s sebou, u sebe schovat...

 

Nebyla bys žluté číslo,

jedna dojnice z tisíce,

byla bys jenom Ty, strakatá mazlinka...

 

Mandy, malá Mandy,

měla bys pastvinu,

jednou bys byla opravdová maminka...

 

:-(

 

Řekla jsem „ahoj“,

pohladila čelíčko,

a musela nechat Tě stát tam, a jít...

 

Sbohem, maličká...

Navždycky budu už

na Tebe myslet, s tím pohledem žít.

 

Odpusť mi to...