Ublížená minulost

Jak jsem tě mohla mít tak ráda,

nechápu to, prostě ne,

bylas vždycky ignorantka,

která jí i zůstane.

Jak jsem mohla být tak hloupá,

nechat se od tebe ponížit,

a pořád zůstávat, věrná a oddaná,

už nikdy nechci se tak snížit!

Měla bych tě nenávidět,

mám pro to důvodů víc než dost,

když vidím tě někdy, slyším tě znovu,

jak mi nadáváš za každou pitomost.

Teď to chceš vrátit? Není pozdě?
Kdes byla tehdy, řekni mi,

když tolik jsem potřebovala tě

a místo objetí jsi mě vyhnala do zimy.

Čtu starý zprávy, jak stála jsem při tobě,

byla jsem to, co má přítel být.

Ty tvoje ksichty, výčitky, výmluvy,

jak jsi vůbec mohla mi tak ublížit?

Když jsem plakala, toužila jen po tom,

nebýt sama a mít to komu povědět,

jen jsi mi uměla vynadat, odstrčit,

co všechno řeklas tím, to radši nevědět.

A teď už za mnou chodit nemusíš,

když pláču, už od tebe nechci pochopení,

asi chci s tebou být dál, nezradím, já ne,

ovšem ta malá holka, ta už tu není.

Snažím se odpustit, ale moc nejde to,

já jsem ti říkala, že jednou to už nepůjde.

Máš co jsi chtěla, už ztratilas, co bylo,

teď už jsem jiná, teď už lepší to nebude.