Nepochopitelnost

Vzpomínky nehřejí,

je mi z nich chladno.
Kdo jsi, že odsoudit

jde Tě tak snadno?

I mne to svádí,

jak blázen to nechci vzdát,

chci pochopit duši,

jíž každý nemá rád.

Vždyť jen já umím

to, co jiní nemohou.
Sama jsem jiná,

snad zrozena jarní tmou.

Kdo jsi, Ty, co zrovna

nebudíš přátelství?

Spoustu jmen ošklivých

pro Tebe mnozí ví...

Já se k nim nepřidám,
toť slib i přiznání.
Byť každý soudí to,

prý soucitem plýtvání...

A Ty, chceš navrch mít,

proč to se tážu?
Já přece žádné klacky

pod nohy nehážu...

Proč bych to dělala,
nechci Ti ublížit,
jako já jsi jiná

a s tím není lehký žít...

Básničko napsaná
pro zmar a k zahození.
Ty černá kočko,

jíž chybí pohlazení.

A z knížky hrdinko,
co autor sám vyškrtnul.
Nejeden člověk
nad Tebou už zlomil hůl...

Víš, je to tak snadné,

nic snažšího už není.
Tak rozsudek čekej

spíš, než odpuštění.

Ti, co ráno jsou přátelé,

mění se ke konci dne.
Tak od nich dočkáš se,

však ode mne ne.

Ano, i mne jsi již
svedla zlomit a rozplakat.
Jenže za Tvýma očima

je někdo, koho nechci dát.