Hranice hořící

Podívej se na mne

a řekni, co vidíš.
Proč oči klopíš,

copak se stydíš?

Řekni, jak hrozná jsem,

divná a odlišná,

neřekneš nic,

na co bych ještě nepřišla.

Já vím, že řekneš to,

proč ti to tak trvá??
Já vím, že chceš to říct,

a nebudeš prvá...

Kopni si, dělej,

jen shodíš mne na zem.
Neváhej, nečekej,

mě rád může mít jen blázen!

Dívej se, dívej,

jak moc jsem v pasti.
Pod moji hranici

už dávají chrastí...

Čeho se bojíš,

vždyť chrání tě Bůh??
To jenom já už

jsem pro něj prý vzduch.

Tak nějak pro to

již necítím lítost,

byť podle vás

ani nejsem živá bytost...

A nemám nárok

na nejmenší zastání,

doznání prý ze mne

dostali bez ptaní...

Jsem ďábla spojenec,

horší než pravý mor...
To snad pro oči mé,

v nich špatně skrytý vzdor.

Byla jsem hloupá,

lidem věřila dosud,

tak se teď naplní

můj trpký osud.

Máš za pasem nůž,

ty s dítětem na rukách,

to tě tak děsí

ta má temná nauka?

Předem se omlouvám

za tvoje zklamání,

že zítřkem nebude

o nic krásnější svítání...

Já byla prokletím?
Ty hloupý světe...
V tvých lidských dětičkách

krutost, zlo, kvete...

Plameny berou si

do sebe všechen žal.

Lepší je zemřít,

než vidět, co bude dál...