Duševní zahrada

Jsem neviditelná?

Nebo jen průhledná

Jako znečistěné sklo okna

Z něhož je vidět zahrada

Ta pustá duševní zahrada,

plná plevelu bez růží

travnatý porost bez citu

ze sta básní o mužích

A kdo zahradu mou navštíví

V kráse keřů šílenství mého srdce

Raději s kvapem a radostí

Podal by ruku samotné smrtce.

Nakonec ve vší té ponurosti

V mém duševním bolu

Zůstává únava beze zlosti

A zoufalý pláč k tomu.

Zahrada nemůže za sebe

se sama neustále rvát

potřebuje vytrhat, zalévat,

Obléknout veselejší šat.

Zbavit se pachu

Z těch bylin ohavných

A květů té bolesti,

Jež člověka omámí.

Chtěla jsem vážně moc?

Utrhnout hvězdu z oblohy.