když se to smělo..

 

Nejraději tajně pod rouškou dne 

a mnoha párů pestrých očí 

do těch tvých 

upřeně a odevzdaně 

sám navenek 

vnitřně v davu 

sladce 

slaně 

po kapkách 

nechci se topit pod ledem 

když vidím jak tam stojíš 

a i když pěsti buší 

sklo je tvrdé 

neprostupná zeď 

a není kudy za ní 

není kudy 

odrazy 

jak jsou živé 

a někdy zdá se že jen stačí 

natáhnout dotknout 

sevřít 

v konečcích prstů 

to je ten pocit energie 

co proudí 

hřeje 

vdechnu ten vzduch 

mrazivou mlhu co se líně plazí 

kolem tvých kotníků jak had 

co rád se svíjí 

seděl jsem na břehu řeky – sám 

jen vzpomínka se líně 

tak jak proud 

snažila zdolat hráze 

proniknout 

přinést mi obraz vzácné plátno 

tu tvář 

co úsměv z větví zdobí 

když se snáší 

listů pár 

polezeme na strom tak jak tenkrát 

když se to smělo 

když se ještě smělo....