Pro květinu

Aby bílá bílou byla,

duši svoji potlačila,

optimismem přeplněná

hraje si, že stoupla cena,

v reálu se takhle brání

dalším bojům beze zbraní.

 

Dobře ona, dobře hraje,

jen já stejně hnedka z kraje

bezhlesý křik slyšela,

slzy, co nesmí téct, viděla,

zkušenosti v paměti,

nejistý strach, napětí...

 

Drobné bílé luční kvítí,

vždyť oni tě stejně chytí,

co je tvá bolest pro lidi,

ti se po ní nepídí,

oni klidně duši tvou

do váz svých si oškubou.

 

Vidělas, cos vidět chtěla,

abys vůbec vydržela...

Když ubráníš se poznání,

nikdy nikdo nezraní

srdce křehčí, než se zdálo,

hodně ví – a přitom málo.

 

Zmizel úsměv ze rtů mých,

zemřeš, až tě skryje sníh,

a jsi vše, co musí žít,

smím já tě jen ochránit?

Dám ti co mohu a nelze víc...

Před lidskou zlobou tě neskryje nic.