Co chtěla zachránit

Je to boj o čas... Můj a tvůj.
Pro mne jsi tu, stůj co stůj...

A věříš, že moc máš svěřenou

zachránit dušičku bezcennou.

Život je nádherný – tím jsi si jistá?
Oči by plakaly, jak jen jsi čistá,

jak jen jsi naivní, to je mi jasné

ty jedno bláznivé stvoření krásné.

Bojuješ o čas můj zarputile,

snažíc se o další pěkné chvíle.

Ty jsi květ v lese, skrytý v houští,

co si déšť studený nepřipouští

trochu se vlastně bojíš mít strach...

Nechceš se utopit v obavách.

Co ti mám slíbit, ty malinká?
Zůstane ti aspoň vzpomínka...

Má (i tvá) potřeba lásky a uznání,

ty vážně věříš, že někdo nás zachrání?

Kolem nás beznaděj, smutek a nemoci

a tvé paličaté „nechej si pomoci!“

má loď se potápí, kurz dávno ztratila,

bez šance, že by se ke břehům vrátila,

prý vidíš maják, věřím, že nehraješ,

klameš se sama, naději vidět chceš...

Neplakej pro mne, jsi tím jen křehčí,

mně život naložil, zem bude lehčí...

Ty nechceš to slyšet, víry se vzdát

nemůžu malá, já už nemůžu vstát.

Budí Tě ze snů jak o pomoc křičím,

musím jít, prosím, Ty netrap se ničím,

pomoci pro mne tu nebylo, není,

odpusť mi jenom to zlé probuzení...