Japonská

Viděli jste někdy deja-vu graffiti?

Já jo. A mrazilo mě z toho.

Jako kus masa, visící na niti,

třese se sešlá tanečnice v Soho.

 

Už nemá ten úsměv stydlivé

gejši v růžovém obalu,

už nezní jí v hlavě líbivé,

gramofonově ohrané songy pomalu.

Ale jistě, můžete se s ní vyfotit,

zapózuje ráda,

ne, nebojte, nemusíte platit,

drobné schovte pro Háda.

 

Dole schází místo.

Že prý plno mají.

Jó vy máte v duši čisto?

Takoví to nejlíp hrají.

Ale to jsem trošku odbočila,

dívejte se před sebe,

naše drobná do pudru tvář namočila,

na krku slabě vlásečnice tepe.

 

 

Viděli jste někdy vraky vlaků?

Já jo. A mrazilo mě z toho.

Snad kvůli stahujícím se mrakům

směje se malá Japonka v Soho.

 

Byť nemá ten úsměv stydlivé

gejši v upnutém kimonu

a ulicí se nesou mámivé,

tolik známé tóny šansonu,

od zavěšených zrcátek se odráží

zbytky její krásy,

když na poledním trhu vydraží

kousky svojí spásy.

 

Večer koupe protézu ve víně,

a ptá se sama sebe,

proč že konvertovala k Číně

a žíla slaběji tepe.