Strašidlo

Když z těla strašidlo vyletělo,
Aniž by znalo, co chtělo.
Vidí jen vlastní stín…
A v koutě zapnutý plyn.

Strašidlo se polekalo samo sebe,
Lekám lidi, zapovězeno mi nebe.
„Jsem hodné, jen nemám vzhled boha,
Vábí mě blankytná obloha…

Každý kdo mě uvidí,
Najednou hrozný strach cítí,
Ale já nechci ublížit,
Jen lásku druhých cítit…

Moje tvář, dána při zrodu,
Pít víno, nikoliv strachu vodu.
Lidi křičí a utíkají před mým pohledem,
Jsem ohněm nebo ledem?

Pálím svědomí do tváří?
Nebo chladím srdce, než se lží uvaří?“
Smutné strašidlo odchází pryč,
Hledat svého osudu klíč.

Strašidlem nazývaná dívka s jizvou,
Tak ošklivým a děsivým jménem ji zvou.
„Chcípni ty bludná duše,
Nech nás žít bez retuše.
Naše hříchy přec vlastně nebolí,
Ublížit strašidlu každý dovolí.“

Já nejsem strašidlo, jen dívka s bolem,
Však všichni bez pochopení, sochy jak Golem.
Bolest nakonec strašidlo spálí,
všichni jeho konec s radostí slaví…