střevíce z proutí a jitrocele

.
zadívaný sólem do šedi
rozteskní nebe čar
a modrý vítr vane ať se dovědí
mívá tě…

když mívání je dar
v přívětivou noc

růží zastávky svých lásek
tiskneš kolen k sobě
bělosvitně
a za závojem něha letušek na řase
dotknout se chce
křídel tvého světa šeptající
chyť
ne chyť ne

líbat tě chvílí v krátkých větách

jasně se cítí sám
v emočních krůpějích
v pocitech uličníků…

znáš ten pocit
jizev po nich v souvětích
kdy hledáš náplast v temných fontánách
ve vlasech černovlásek

po nocích…

to snad osud chtěl
aby do úschovy poztrácel
jarních snivých doteků

kdy z básníka se stává silueta
prchající héliový závodník
z pouti
a dívku v růži posílá stopkám
nedočká se
jeho útěku

vytušil blízko s ní
hvězdy bran dešťových rán

bohužel takový jsem i já býval námořník
sotva se v přístavu vyléčil
jitrocel odhodil
a mizel k dálavám

volal z nich z vězeních beze stěn
to už tě nečekám
nevím kam jsem oči dal…
a zapřel
bez tebe se mi nedaří
slzy hledají tvé prsty po tváři

a ještě víc by lhal

nemívám…

tříštil je o útes
pro májové mrazy že přece jen dnes…

.

jsme se spolu prošli
po zemětřeseních rozpálených střech tvého niterného světa
do nížin kamenitých
a já už nemám lodě ba ani vzducholodě
abych tě dušičko vznášel
proto jsem zmizel prosit vodní víly v rozbřesku zelenkavých liter
a pro ten čas kdy půjdeš sama tančit
po životních cestách poetko rozesetá
i pro pády na škváře kdy to bolí
a nesmývají je vodopády ztraceného ráje
neutají je
ani vlčí máky léta
kdy nepadají hvězdy do polí s přáním romantiků básnivých

pro ten čas přijmi od lučního kluka
jenž se chodí svěřovat vrbě u potoka
chladivé léčivé
nové naděje
střevíce z proutí a jitrocele