CO2

přes vodopády víly plují dál
a já bych jim chtěl říci leť…
leč neskončilo to
suchý led?

*
v modráskovém vesmíru
v očích v mílích přírodně si črtáš
třesu se než přijdeš
tmou hledám louč
šeptáš
přes potok skoč
ať nejsem zmrzlá solmizační věta
i přes polární záře
polehounku
vkroč
*

klap kap klap.. ťap ťap…

déšť večera šramotí na parapetu
a skrze záclony se dívá modrým trnem

ze zahrad vůně loučí kvítí
zvlhlých cest
než je úsvit chytí

je tu duch oranžových měst
když vlahý vzduch pouličních lamp
dotýká se chodníku
jakoby říkal nestůj

zavlnil záclonou
toužící rozbřesknout
otužilou barvou mlčenlivé noci

tichá labuť ulovila hvězd
a bílé střevíce s růžovou přezkou
klap kap klap.. ťap ťap…
mizely s černou violou ke dlouhé fialové sukni
vstříc letnímu citu
již zamčenému v srdcovně
kde jsme spolu svobodně
sdíleli pouťové tajemství

na ztemnělých schodech
jako tenkrát
schouleni
kde ses mlčky ptala mého manšestru
pane archeolog.. provází tě
i bez…
.

slečno
tady nemůžete zůstat
cinkl klíček zakázaných komnat
o triangl v žesťovém orchestru..

slečno
nesmíte
být opřena o kamennou zeď
a jeden střevíc do ní tisknout bezovým svitem

chci tě
aby nad kolenem krajka odhalovala hebkost
pro dešťové čtení
a za zdí sténaly stříbrné řetězy
mučírny nesmělých lásek
…

co na to říct
omámené noci na ulici
útočící na víno
na ulici
po níž zhaslé knoty na obzoru
potáhnou mezi těžkými kovy
bosé vězně již nezmítané..již skleslé a oddané prachu cest

lhát kde usíná
melodie
doufající že chlad od vody
prostupující skrze záblesky srdce
skrze záchvěvy spící na květině
zmizí beze stop..

aby průzračné vodopády
nehledala pro smývání pár chvil plameňáka

nebo mluvit orlími křídly odvážně na její orosené rameno
o zanechané duši smutku
jenž se v její dlani rozprskne na lesklé momenty
proměněné úsměvem
v duhové draky
vždyť nelze tady zůstat

klap kap klap.. ťap ťap…

příští den šel jsem domů
a nevěděl kde to je
asi mi ho vzaly
dlouhé polibky jak ty vlčí maky
na dosah války
pouštní růže

šel jsem do přístavu
kdo by to byl řekl že princezna je sama
čekává u vody
jen už není sladká

chce uprchnout
a přidávají se k ní další a další

říkám si hochu teď tu nesmíš ustrnout
jestli tu holku nevezmeš za ruku
tak už nikdy
a jestli tě nebude chtít moře
dosáhneš břehu evropy
kde tě započítají pro odsun do vězení dle kvót
kam jsi vůbec nechtěl
a jediné co ti nevezmou zůstane
melodie uvnitř tvého srdce
podobající se čím dál víc pouhé iluzi o živé vodě…
o člověku..

klap kap klap.. ťap ťap…