Jsi taková

Únava, pocit, že žiješ snad staletí

a dobré srdce to dar je i prokletí

za spoustou „v pohodě“ jak to bývá

smutek se zatím statečně skrývá...

 

Falešní, zlí lidé kolem jsou,

pro vlastní prospěch jen škodí, lžou,

ty samý jsi úsměv a pochopení

pak někdy slzy a on tu nikdo není...

 

Silná jsi prý jak nad řekou skála,

to proto, že nebylo, co ty bys vzdala,

vše prý zvládneš i sama, časem,

to není správné říct, mně zdá se.

 

Vždyť i ty někdy jsi smutná a křehká,

tvá cesta životem nebývá lehká,

občas víc než jiní ty v nějaké chvíli

potřebuješ obejmout a dodat zase síly...

 

Úděl ten věř mi, já dobře znám,

někdy má blíž k hororu, než k pohádkám,

samota zlá je, bezmoc vyčerpává,

a z pláče někdy už jen bolí hlava,

když slzy není kde vzít, ale nejdou zastavit

a člověk má pocit, že nechce žít.

 

Přede mnou duši jen tak nikdo neschová,

z očí tvých já to vím, že jsi taky taková,

chápu tě, rozumím, to k nám už náleží,

a cítím, že na tobě strašně moc záleží...