Vina

Amor znovu napjal luk
co cíl svůj nikdy nemine.
Já zaslech tětivy jen zvuk
a pak šíp proklál srdce mé
a opět roznítil ten cit,
jež dřímal skryt před zraky všech,
jež nelze prý už probudit.
Však šíp mu nové síly vdech.
Roznítil té lásky plam,
co do snů vábí člověka,
co unáší ho ke hvězdám,
kde pozemský hluk umlká,
kde místo světa starostí
jen touha být s tou jedinou,
kde chvíle v její blízkosti
zdá se být sladkou hodinou.

Jakoby snad neviděla
láska nitro zlomené,
jež nechce další ránu z děla,
další neoblomné "ne".
Marná byla snaha moje
vysvětlit to bláznovství,
porážkou skončily boje,
prý málo je jen přátelství.
Tak uvěřil jsem lásky snům,
nechtěl se dívat z povzdálí,
těm oddal jsem plamenům
v naději, že nespálí,
že zasvítí do temných dnů
a hřát že budou v chladný čas.
A ona dívka z mnoha snů,
že zaslechne též lásky hlas.

Jenže místo teplé záře
obklopoval mne jen chlad
a slzy kanoucí z mé tváře
jako horský vodopád.
Však což mne mohla milovat,
když tak bezcitný jsem byl?
Krev vytékala z jejích zad,
když bodl jsem ji, poranil.
Ač zkrvaven byl její šat,
odpustila mi můj hřích,
zas přítelem ji mohu zvát,
mou bolest zhojil její smích.
Avšak stále nemám klid,
city mé mne žalují,
vždyť není vše jak mělo být,
lituji toho, lituji.

V nitru mám ji ukrytu,
ale vina trápí dál,
že jsem ranil právě tu,
jež jsem nejvíc miloval...