Studený měsíc

Studený měsíc si pluje oblohou,
a noha bosá nic neskrývá.
V osamění, s myšlenkou pouhou,
jak drápy v srdci se zarývá.

Ve skrytu temné tváře,
hledí do duše lidí,
a pak s pomocí snáře,
se za ně trochu stydí.

Jak poutník provází,
osamělé a jejich vzdech,
s jistotou proráží,
tlumené výkřiky, poslední dech.

Sám ve své nahotě,
kráčí dál po nebi,
a slzy soucitu,
v hvězdy se promění.