NAPOSLED

Upadám v zapomnění,
s nikým nemluvím.
Že to tak není ?
Že si to vymýšlím ?

Nic o mě nevíš….

….věř mi, buď rád.

Pravda není sladká,
trhá a bolí.
Stačí jedna hádka,
a slzy se koulí.

Proč beru to tak vážně ?
Nechci plakat už.
Vždyť není to tak strašné.
Pomohl by mi … nůž ?

Nevím…

Já nebudu to vážně brát.
Změnila jsem se.
Začínám se sebe samé bát,
když myšlenky v hlavě honí se

Proč však nepřeměnit myšlenky ve skutky ?
Proč nejít na to místo,
kam tak dlouho chci ?
Pro nejít na to místo,
pohlédnout na rodné město…

…už naposled