Dožiju se rána...?

Voláš kamarádům, ale ani jeden z těch dvou ti, co ti zbyli, to nebere.
Říkáš do záznamníku "nevadí až bude čas zavolej zpět"
Zatímco ti po tvářích stékají slzy, které zdá se
už nikdy nepůjdou zastavit.
Jedna si hraje na spasitelku světa a druhý přemýšlí zda se ženou být či ne.
Musíš tu pro ně vždy být, ale oni tu, přes všechny řeči, pro tebe nejsou.
Nikdy.
Problémy, které tě minulý rok trápily na ty ti řekla "promiň nikdy jsem tohle nezažila, tak to nechápu. Nepomůžu ti s tím."
Najednou řeší tu samou situaci u jiné osoby.
Hrozně do ní vcítěná, vypráví ti to jak jí pomalu až zachránila život.
Ale tebe v tom nechává...
Nezajímá jí, že tebe to pořád žere a hlodá, jen ta myšlenka.
Je to už totiž dávno tak s tím musíš být v pohodě!
On s tebou řeší svůj pseudovztah.
Muž který ví že se ti líbil.
Jsi přece ta "dobrá kamarádka" která vyslechne, ale to jak ti je,
už ho nezajímá.
V rohu pokoje svíráš kapesník slzami promočený.
Není nikdo kdo by tě utěšil.
Kdo by tě vyslechl.
Potom tedy věta
"Vždy tu pro tebe jsem zlatíčko"
Nějak ztrácí smysl.
Oni nemusí zvednout telefon
Nemusí si číst tvé volání o pomoc.
Jen počkají až ti bude líp
Abys musela to,
co oni ne.
Holka život nehraje fér.
Jsem na tvém místě.
Namísto tebe
sedím v tom koutě.
S kapesníkem a sama čekám,
až bude síly dost jen na to se zvednout.
Ale ten pocit stále nechce odejít.
Vím že ani jeden nepřijde.
Stačilo by objetí a dvě slova.
"Jsem tu."
Život nehraje fér a lidé též.
Vždy v tom budu sama.
A víte co,
budu šťastná, jestli se dožiju rána.