Pan farář

Vzdechlina z vesnice obživla,
mrtvá vokna hutnou rtutí,
strach se stává rutinou,
a zařezává se do jícnu,
kdy krvavý měsíc zhasl,
v té marnosti nad marnost.

Pan farář modlí se s bídou,
kdysi zpovídal hříšníky,
a zvolal Boží slovo,
pro které se živ narodil,
aby z holubice vylétla svoboda.

Kam se vytratila vůně obilí,
zežloutlé to zčernalo,
modré výše nedosáhli bělem,
a tak to i zůstalo v čepeli.

Jak zanikne i pronikne,
na páteři ochablé,
to krédo žijící potopy,
co paralýzou nehne pírko sokolí.


Moskyti a šváby na tělech,
puchýře i mokvající kosti,
už už drmolí smrt,
již vyhladí táhlé země,
a propadne k démonické hudbě,
ty verše němých útrob,

za sudetoněmeckého povstání.