chlad sněženek

bolest věků dere se do očí
vichřice zoufalství rve vnitřnosti
vyprahlé sucho a okoralé rty
a jazyk, jako když lepí se na sklenku
v níž utápí se sny
vzdychání milenců nese se pavlačí
do oka vhání skleněnku
kde hledat souvislosti?

rozumím dobře něžnosti tmy
prsa opouští podprsenku
v rukou milence si zaskotačí
jen tak, narychlo, na konci směny
prsa mlaskají výparem jídel tichých domácností
mám žízeň, však je to on, který pije z prsu mojí ženy
já na rtech jen chuť vyšeptalé pivní pěny

stojím na prahu našeho bytu
v ruce hladím kytičku sněženek
pro moji milou, lesu vyprošenou
za měsíčního svitu
ta kvítka chvějí se rytmem mého dechu
dívám se na mojí ženu
vychutnává doteky, miluje se beze spěchu

vcházím jak vetřelec do našeho pokoje
světlo lampy z ulice padá na její podbřišek
mezi cizími prsty dere se ven ochlupení

jsem doma
hledám tu klid, ale klid tu není

jakoby tušila otevřela své krásné oči
které teď v mých slzách se koupaly
utichlo mlaskání, utichly vzdechy
jen prsa se jí ještě houpaly
nás obou vzpomínky vesmírem se točí...

tenkrát naše duše se hledaly
a nakonec spolu už zůstaly
teď ale zmatek se válí ve vzduchu
a chlad nevyřčených slov

podal jsem jí ten svazeček sněženek
a políbil její nahé rameno
zavírám oči a vidím ji jak tenkrát
když jsme se poznali,
to neznal jsem ještě její jméno
a my začali se chtít
bylo to krásné a bylo horko a vonělo seno
a my přísahali si
že na věky rádi se budem mít

probral jsem se z té fata morgány
a vyšel do chladné noci
nevadila mi, ba naopak
vždyť chladno mají rády i sněženky přeci