Letní vzpomínka

běžela okolo
a byla plná léta
její oči se smály
a slunce hřálo
její nohy míjely se lehce
nebyl v nich žádný spěch
nechtěly spolu závodit
na zem dopadly vždy měkce
prsa jí právě dozrávají
zadek se zakulatil a nabyl na objemu
trochu se mi z toho až tajil dech
najednou vidět tolik vjemů

byla sebevědomá ale i nejistá
já díval se na skoro dospělou ženu
no, trochu dítě ještě byla
v úsměvu svém až rozpustilá

zkusil jsem se rychle zvednout,
když se blížila
chtěl jsem jí jen pozdravit
moje nohy však byly těžké jak olovo,
teď, uprostřed léta,
když všechno skotačí a vzkvétá
každým rokem, vždycky nanovo

musel jsem si zase sednout
má ruka se mírně chvěje
a cosi z očí smetá

běžela lehce,
na kůži se jí třpitily kapičky potu
koho mi to jen připomíná?
ano, tenkrát, tam u toho plotu,
kde stála ta jíva
když zavřu oči, zase ji vidím,
opřenou o kmen
a zase ji slyším zpívat,
v očích výtka
byla to taková letní píseň líná,
ve vlasech zapletený polní rmen
jmenovala se Jitka

kolem běžící žena asi vytušila,
že jsem si chtěl stoupnout,
pozdravila slušně příjemným hlasem:
"dobrý den dědo,
taky Vás vylákalo sluníčko?"
moje hlava jenom kývá
"já můžu jen chvilku
pak v kavárně naproti
roznáším kafíčko"

zastavila se přímo před mojí lavičkou
ze mně se vydralo jen něco chrapotu...

"Vy se máte, můžete tu lenošit třeba celý den
já dnes už sotva dostanu se ven,
tak si tu chvíli běhám"
"spíš musím tu lenošit, pomyslel jsem si..."
"rád bych se dozvěděl jak Vám říkají"
zeptal jsem se, asi trochu nesměle
"beze všeho, Jitka"
a zmizela za zatáčkou...

teď věděl jsem už jistě, koho mi připomíná
byla to zvláštní chvilka
tělo mi pomalu zaplavilo vzrušení
pak ale nějaká zrezavělá pilka
přeřízla to sladké mámení
hlava je zas tak těžká
těžká, jako nejmíň pytel kamení...

domů jsem se dostal, až když už byla skoro tma
zmatený a unavený
přece ale jen, byl to příjemný večer
a ani jsem si hned nevšim,
že po dlouhé době jsem zase brečel...

fotka: Pexels