motýlek

 

 

foto: Leonardo Jarro

 

po kolikáté už sedím na této židli
přede mnou bílý plášť a v něm člověk
vždy dlouho na mě nejdřív civí
pokaždé má stejný oblek
pak otázkami po pravdě se pídí
připomínal mi z dějepisu starověk
když docivěl, zafrkal chřípím a po mě štěk

 

klade mi otázky stále dokola, znova a znova
všetečné otázky, jak mi je, jakpak se cítím
jestli baví mě chodit pořád dokola
zda té luční havěti se štítím
a proč nenechal jsem ostříhat se zas do hola
zda na pokoji potěším se čerstvě uřezaným kvítím
a jestli stále bojím se, když v noci nad postelí si svítím

 

otázka střídala otázku
na mnohé neměl jsem odpověď
jeho trpělivost prý visí na vlásku
asi myslel už na oběd
a že krk svůj dal by v sázku
že dobře udělá mi u pastora zpověď
a ať už nechytám tu světlem přilákanou havěť

 

taky musím přestat s tím nočním vytím
ostatní prý se mě bojí
tak přece jen ať raději si něco chytím
ale pozor, bodnutí hmyzem se špatně hojí
ale stejně ať neházím to pavoučím sítím
kreaturu to pak život stojí
a ať se nebojím, čas prý všechny rány zhojí

 

klade mi stále znova všetečné otázky
a já odpovídám vždy podle pravdy
cestou na pokoj prohlížím si na zdech obrázky
na některých jsou kytky zvadlý
jsou li na nich lidi, mají na tvářích ošklivé vrásky
vypadaly jako by vraždily a kradly
dnes nesmím jít večer do zahrady

 

nevím proč Středověk měl tak hnusný řeči
žádné havěti jsem neublížil
už byl jsem z něj skoro v křeči
s havětí jsem se lepší zblížil
a jsem to já, kdo tady brečí
on nohy pod stolem pak zkřížil
a s důvěrou v sebe dál svou víru šířil

 

často bývám tázán jak se cítím
odpovídám podle pravdy
jak lovec, když motýlka si chytím
a pak si s ním nevím rady
i když mu neublížím

cítím celým svým bytím
že jsem se na něm dopustil zrady
nenalil jsem mu květní kalich

plný čisté pravdy

 

často bývám tázán jak se cítím
a zas odpovídám podle pravdy
že někdy sám sebe se štítím
mezi mnou a mnou stavím hradby
mám strach a tak si ve tmě svítím
za světlem mnohé přiletí pak ze zahrady
ale zas uletí, bez nároků na úhrady
tak leť si, motýlku, na ten kvítek za kostelní hradby
vždy navečer přijdu za tebou do zahrady

 

vyskočil jsem oknem bosý a skoro nahý
a utíkal za roh do rozkvetlé zahrady
opravdu krásný večer, a tak vlahý
ach, tyhle šťastný nálady
já tak zranitelný a hravý
i nezkušený a tak mladý
kdo pohladí mi moje vlasy plavý

 

tady můžu ptát se já motýlka něžně
i když motýlek mi neodpoví
tím pádem mi ale ani nelže
co si asi myslí, kdopak to už ví
zvuky přírody vnímám nejlíp vleže
tady venku duše moje se zotaví
pomalu ulehl jsem do trávy

 

chvíli díval jsem se do nebe
jak je modré a jak vzduch se tetelí
pak viděl jsem kočár, jak po nebi jede
pak se kočár náhle zastaví
a někdo k němu za ruku mě vede
a slyšel jsem rodiče jak ukolébavku mi zpívají
zvony někde blízko zvoní a pak se zastaví

 

dole na trávě ležet viděl jsem moje tělo
moje duše však už opustila ho potají
můj motýlek usedl mi na čelo
jeho tykadla mě lehtají
sedával tam, jak se mu prostě zachtělo a luční kvítí kolem vonělo
dorazili jsme ke kočáru, všichni mě mile vítají
já zůstanu ale tady doma na mé louce
mám tu mýho motýlka na hraní

 

už nikdo se mě neptá, jak se cítím
taky nenamáhám se odpovědí
na cestu svítit si už nemusím
i po tmě trefím do zahrady
občas prolétnu se ale lučním kvítím
mám teď času dost ležet si zasněný
a to už se asi nikdy nezmění