Zátoka mrtvých

Jdu po cestičce lesem,
tou uličkou mezi stromy.
Volá mě svým jemným hlasem,
větve motají se mi mezi nohy.

Jsou to dlouhé hodiny,
kdy jsem jako v bludišti.
Stoupám po dlouhém schodišti,
na oknech vidím praskliny.

Výhled na velkou louku
s květinami do oblouku.

Střepy všude po zemi,
mezi nimi lístky zvadlých růží.
Kapky krve smutné ženy,
která po objetí a polibcích touží.

Znovu jdu na cestu,
dál od vysoké věže.
Procházím lesem zády k městu,
nechávám jemný hlas ať mi pomůže.

Dovedl mě až k menším skalám,
kde voda padá dolů do oblak.
Pohled na ruce a k těm čarám,
ze kterých přechází až zrak.

Některé se ztrácí a některé už tam nejsou,
stojím tam del s nataženou rukou.
Do mých vlasů se vkrádá jemný vánek
a doháněl mě v hluboký spánek.
Oblaka mě pohltila
a do zátoky mi pomohla.