Skála nad lesem

Žlutavé slunce do červeného moře zapadá,
chladivý podvečerní vítr si s vlasy mými pohrává.
Sedím na vysoké skále nad lesem,
jen měsíc září a můj strach je v dáli odnesen.
Zlaté slunce zapadlo,všude je ticho,klid.
Obloha se obléká do barvy tmavé,
zářivě svítí jen hvězdy malé.
Stromy v černém lese podemnou se větrem naklání,
šeptají si,rozmlouvají,necítí zklamání.
Jsou staré,stojí tu stovky let,
vidí,jak mění se celý svět.
Sedím a nasávám chladivý vzduch,
jen v lese sova houká,je to krásný temný zvuk.
Miluju samotu a připadám si jako duch,
pro ostatní sem určitě jen vzduch.
Sedím na vysoké skále nad lesem,
můj strach i samota je do dáli větrem odnesen.
Nesedím tu sama,přítele nejlepšího vedle sebe mám,
človíček mě nejbližší,proto ho tak ráda mám.