Chvilky jiné

Oči otevřela,
aby neumřela
v temnotě.

Strach vláčela
před sebou
a odpovídala
pokynem i nehnutě.

Mlčení bylo bližší
než hra na rozmluvu.

V duchu si říkala,
třeba budu jinak
dýchat v jiném rozměru.


Tu vnitřní bolest,
co sžírala
jako žíravina
tělo uvnitř,
polykala do váčků
a nečekala pohádku.

Byla němá bez přepychu.

Jen
poezie
pevně
brala


za


kliku.

Jsi doma?

Nespi.

Deprese nechodí,
když svítí slunce.

Tak piš
a budeš hřát jako
v bavlnce.

Ty ubrečená holko.

Dej rozkroku slova
a vznikne píseň
nádherná.

Vždyť jsi citem obdařená.

Slza píše rukopis
a říká mezi řádky,
že jednou každý článek
bude výš.

Teď je jen mezipatro
a ptačí hvízdání.