o touze

v křeči,
do které mě dostala moje touha,
se neumím moc pohybovat.
jako krab spoutaný krunýřem,
jako had beznohostí,
co by se potřeboval rozeběhnout.
touha je spalující
a nemám žádný opalovák,
nikde žádný stín,
jen srdce mi do toho hoří
ještě někde uvnitř
jak rozpálené zemské jádro.
a občas mám pocit,
že se chce vyvalit ven.
sopečnou erupcí,
výronem lávy
z nozder či očních důlků.
asi proto poslední dobou
tak často brečím...
abych se aspoň trochu hasil...